Co se v článku dozvím?
- Proč je pomoc cizímu člověku psychologicky jednodušší
- Jakou roli hrají závazky a očekávání
- Proč se bojíme nabídnout pomoc sousedům
- Jak prostředí města ovlivňuje naši všímavost
- Proč může pomáhání prospívat i samotnému dárci
Jednorázová pomoc nemá pokračování
Představte si běžnou situaci. Na nádraží pomůžete neznámé ženě vynést kočárek do schodů. Poděkuje, usměje se a oba pokračujete svou cestou. Pravděpodobně se už nikdy neuvidíte.
Právě v tom může spočívat hlavní důvod, proč se nám pomoc cizím lidem jeví jako snadná a bezpečná. Má jasný začátek i konec. Nevzniká očekávání, že podobnou laskavost budeme opakovat také příští týden nebo za několik měsíců.
U souseda je situace odlišná. Jakmile mu jednou odvezete starý nábytek, půjčíte nářadí nebo opravíte kapající kohoutek, může se objevit otázka, zda se z jednorázové výpomoci nestane pravidlo.
Člověk si tak někdy pomoc nevědomě přepočítává na budoucí náklady. Nejde jen o peníze, ale také o čas, energii a osobní prostor.
V hlavě si vedeme neviditelné účetnictví
Psychologie pracuje s takzvanou teorií sociální směny. Ta předpokládá, že lidé do určité míry hodnotí vztahy podle toho, co do nich vkládají a co z nich získávají.
Nemusí přitom jít o chladnou vypočítavost. Většina lidí si nevede skutečný seznam laskavostí. Přesto si dobře pamatujeme, kdo vždy potřebuje odvoz, kdo si opakovaně půjčuje peníze nebo kdo při společném posezení pravidelně zapomene peněženku.
Jestliže máme dlouhodobě pocit, že pouze dáváme a nic se nám nevrací, může přijít podráždění, únava nebo snaha dalším prosbám předcházet.
U cizího člověka toto neviditelné účetnictví většinou nevzniká. Pomoc je uzavřenou událostí, po které se můžeme cítit dobře, aniž bychom řešili další vývoj vztahu.
Sousedovu slabost budeme znát i zítra
Někdy sousedovi nepomůžeme právě proto, že ho známe. Tušíme, že bychom ho mohli uvést do rozpaků nebo narušit jeho pocit samostatnosti.
Starší sousedka může mít problém vynést těžké tašky, ale nechce působit bezmocně. Soused po ztrátě zaměstnání může potřebovat finanční pomoc, současně se však může stydět o ni požádat.
Nabídka pomoci proto může být vnímána dvojím způsobem. Jako laskavost, ale také jako upozornění, že si člověk s určitou situací nedokáže poradit sám.
Cizí člověk si naši pomoc odnese s sebou a zmizí. Se sousedem se budeme potkávat ve výtahu, na chodbě nebo před domem ještě mnoho let.
Ve městech se učíme okolí nevnímat
Významnou roli hraje také prostředí. Ve velkých městech jsou lidé denně vystaveni davům, hluku, reklamám, dopravě i desítkám drobných podnětů.
Kdybychom se zastavili u každého člověka, který působí unaveně, zmateně nebo potřebuje drobnou pomoc, rychle bychom se psychicky vyčerpali. Mozek si proto vytváří určitý filtr a velkou část okolního dění přestává vědomě zpracovávat.
Tento jev se někdy označuje jako selektivní nevšímavost. Neznamená nutně, že jsou obyvatelé měst bezcitní. Spíše se naučili chránit svou pozornost a energii.
Problém nastává ve chvíli, kdy tento režim přeneseme také do vlastního domu. Člověka, kterého pravidelně potkáváme, začneme vnímat jako součást kulisy. Nevidíme, že najednou chodí pomaleji, obtížně otevírá dveře nebo několik dní nevychází z bytu.
Pomoc nemusí být velká ani zavazující
Mnoho lidí od pomoci odrazuje představa, že musí vyřešit celý cizí problém. Ve skutečnosti často stačí nabídnout konkrétní a časově omezenou pomoc.
Místo neurčitého „Kdybyste něco potřebovala, řekněte“ můžete říct: „Nesu nákup nahoru, vezmu vám jednu tašku.“Taková nabídka je pro druhého srozumitelnější a méně zavazující.
Podobně může fungovat krátká zpráva nemocnému sousedovi, přidržení dveří, vyzvednutí zásilky nebo nabídka, že při cestě do obchodu přinesete základní potraviny.
Pomáhání navíc prospívá nejen příjemci. Dobré skutky mohou posilovat pocit smysluplnosti, sounáležitosti a spokojenosti. Důležitá je však dobrovolnost. Pomoc, která vzniká pouze ze strachu, pocitu viny nebo dlouhodobého nátlaku, může naopak člověka vyčerpávat.
Laskavost začíná všímavostí
Pomoci neznámému člověku bývá jednodušší, protože nehrozí dlouhodobé následky. U sousedů a známých se obáváme očekávání, odmítnutí, studu nebo změny dosavadních vztahů.
To však neznamená, že bychom měli lidi ve svém okolí přehlížet. Často není nutné dělat velká gesta. Stačí si všimnout, zeptat se a nabídnout přesně vymezenou pomoc, která respektuje důstojnost i soukromí druhého.
Právě krátký rozhovor na chodbě nebo pomoc s těžkou taškou může rozhodnout o tom, zda je dům pouze místem plným bytů, nebo skutečným sousedstvím.
Zdroje: AkcniCeny.cz, psychologytoday.com
