Co se v článku dozvíte?
- Jak probíhal večer, kdy Mikuláš nepřišel?
- Co prožívala šestiletá Ema a její máma?
- Jak dítěti citlivě vysvětlit velké zklamání?
Příběh
Jana, třiatřicetiletá máma, začala s přípravami už odpoledne. Její šestiletá dcera Ema se těšila na Mikuláše celý týden. Od rána pobíhala po bytě v bílé tylové sukni, kterou si vybrala speciálně pro tento večer, a znovu a znovu trénovala básničku, kterou chtěla Mikulášovi recitovat.
„Myslíš, mami, že se mu bude líbit?“ ptala se s radostným napětím. Máma se jen usmívala. Věděla, jak moc se těší, a doufala, že vše proběhne hladce.
Večeře byla rychlá – Ema sotva jedla. V 17:30 už stála u okna, ruce opřené o parapet, oči nalepené na prosklenou tabuli. Lampy vytvářely měkké světlo, které dělalo celý večer skoro pohádkový.
Služba, kterou Jana objednala, měla dorazit mezi šestou a sedmou. Chvíli před šestou Ema šeptala svou básničku. Jana zatím zapalovala svíčky na stole a snažila se nepřipouštět si nervozitu – mobil ale kontrolovala čím dál častěji.
V 18:15 se nic nedělo.
V 18:40 už si Jana začínala připadat neklidně.
V 18:55 jí přišla první myšlenka, že něco není v pořádku.
Ema mezitím seděla na okenním parapetu. „Mami, on asi jen jde pomalu, víš? Má těžký pytel,“ vysvětlovala si to dětskou logikou. Máma přikývla, i když jí v krku narůstal tlak.
Když odbila sedmá a na chodbě zůstalo jen ticho, Jana musela přistoupit k tomu, čeho se celý večer bála. Ema se znovu postavila k oknu, stále ve své slavnostní sukni, stále připravená. Teprve když se zeptala: „Mami, proč ještě nejde?“ pochopila Jana, že už nemůže čekat ani vteřinu.
Sedla si k ní na zem, objala ji a tiše řekla: „Emi, Mikuláš má dnes hodně práce a nestihl dojít ke všem dětem. Není to tvoje chyba. Někdy se stane, že má prostě moc nabitý den. Ale víš co? To, jak jsi se připravila, jakou máš básničku, to všechno se mu bude líbit třeba příště.“
Ema ztichla. Její koutky úst se začaly třást, oči se zalily slzami. „Takže už nepřijde?“ Jana cítila, jak ji bodlo u srdce.
„Dnes už ne, lásko,“ odpověděla jemně.
Následovalo pár minut, kdy Ema plakala v jejím náručí. Máma ji jen držela, hladila po vláskách a nechala emoce plynout. Když se dcera uklidnila, navrhla malou rodinnou improvizaci: společně si přečetly pohádku o andělovi, který někdy pomáhá Mikulášovi v zákulisí, a Ema nakonec uložila svou básničku vedle postele s tím, že ji možná využije příští rok.
Večer skončil jinak, než si obě představovaly. Ale místo zklamání zůstala nakonec hlavně blízkost, pochopení a pocit, že i těžký okamžik lze přetvořit v něco jemného a pravdivého.
Zdroje: AkcniCeny,cz, příběhy známých
