Co se v článku dozvíte?
- Proč může být několik metrů v lese pro růst hub zásadní rozdíl?
- Co mají hřiby společného s kořeny okolních stromů?
- Proč samotný déšť ještě nezaručuje plný košík?
- Co si zapamatovat, když objevíte dobré houbové místo?
- Proč se vyplatí na některá místa vracet, i když jsou jeden rok prázdná?
Houba nekončí tam, kde ji utrhnete
Když v lese najdeme hřib, vidíme pouze plodnici. Mnohem důležitější část houby zůstává skrytá v půdě. Jde o mycelium neboli podhoubí, tvořené sítí jemných vláken.
Právě to pomáhá vysvětlit, proč houby nerostou po lese rovnoměrně. Podhoubí není rozprostřené všude stejně a u mnoha známých lesních druhů je navíc důležité jeho spojení s kořeny vhodných stromů.
Článek se proto týká především mykorhizních lesních hub, mezi které patří řada hub vyhledávaných českými houbaři. Ne všechny houby mají stejný způsob života.
O úspěšném místě často rozhoduje strom
Mykorhiza je soužití houby s rostlinou. Houba získává od svého rostlinného partnera uhlíkaté látky a na oplátku mu pomáhá s příjmem vody a minerálních živin.
Pro houbaře z toho plyne jednoduchá, ale důležitá věc: při hledání hub má smysl sledovat také stromy.
Jednotlivé druhy hub přitom nemají stejné nároky. Hřib smrkový vytváří mykorhizu zejména se smrky a buky, ale může být spojen také s duby, břízami či borovicemi. Křemenáč březový je naproti tomu pevně vázaný na břízy.
To ovšem neznamená, že pod každou břízou čeká křemenáč nebo že smrk automaticky znamená hřiby. Vhodný strom je pouze jednou částí celé skládačky.
Houba nemusí vyrůst hned vedle kmene
Při dobrém nálezu si člověk snadno zapamatuje nejbližší strom: „Hřiby byly u tohohle smrku.“ Jenže přesnější je přemýšlet o jeho kořenech.
Kořenový systém stromu zasahuje do okolního prostoru a houba se může objevit tam, kde jsou pro ni vhodné podmínky a kam kořeny jejího partnera dosahují. Hřib smrkový tak může vyrůst dokonce mimo samotný les, pokud se v místě nacházejí kořeny stromu, s nímž žije v mykorhize.
Při hledání proto není dobré soustředit se pouze na bezprostřední okolí kmene. Zajímavé může být celé stanoviště kolem stromu.
Proč stačí popojít pár metrů a všechno je jinak?
Dva body v lese vzdálené jen několik metrů mohou na první pohled vypadat téměř stejně. Pro houbu ale mohou představovat velmi rozdílné prostředí.
Mění se složení a vlastnosti půdy, dostupnost vody, zastínění i teplota. Někde půda rychleji vysychá, jinde déle drží vlhkost. Rozdílné může být také složení stromů a jejich kořenů pod povrchem.
Roli může hrát i typ půdy. Například hřib smrkový upřednostňuje kyselejší půdy, zatímco jiné druhy mají odlišné nároky.
Právě kombinace podhoubí, vhodného stromu, půdy, vody, teploty a místního mikroklimatu pomáhá vysvětlit, proč se na malém prostoru objeví několik plodnic a kousek vedle není nic.
Déšť může houby nastartovat, dobré místo ale nevytvoří
Po vydatnějších deštích se mezi houbaři často začne řešit, kdy už „porostou“. Voda skutečně patří mezi důležité faktory ovlivňující tvorbu plodnic. Společně s ní hraje významnou roli také teplota.
Samotný déšť však nestačí.
Pokud na určitém místě chybí vhodné podhoubí, partnerský strom nebo další potřebné podmínky, ani mokrá půda automaticky neznamená, že se tam objeví hřiby. Proto může být jeden kout lesa po dešti plný hub a nedaleká část prakticky prázdná.
Stejně tak neexistuje univerzální počet dnů po dešti, po kterém lze s jistotou vyrazit pro plný košík. Podmínky se liší podle místa, počasí i konkrétního druhu.
Jak poznat místo, kam má smysl se vrátit?
Právě tady mohou být znalosti o fungování hub prakticky užitečné. Když narazíte na pěkný nález, nezapamatujte si pouze bod na mapě. Zkuste si všimnout celého okolí.
Sledujte především:
- jaké stromy rostou v okolí, nejen který kmen je k houbě nejblíž,
- jak vypadá povrch a vegetace, například zda je místo mechovité, pokryté opadem nebo výrazně sušší,
- jaká je vlhkost a zastínění, tedy zda místo rychle vysychá, nebo si déle drží vláhu,
- kde přesně se plodnice objevily vzhledem k okolním stromům a charakteru stanoviště.
Takové pozorování je užitečnější než jednoduché pravidlo typu „hřiby rostou vždy na této straně stromu“. Les je mnohem pestřejší a jednotlivé podmínky se navzájem ovlivňují.
Časem si tak houbař nemusí pamatovat pouze svá konkrétní místa. Může se naučit rozpoznávat podobná stanoviště, kde má smysl hledání zpomalit a dívat se pozorněji.
Proč se houbaři vracejí na stejná místa?
Známá „tajná místa“ mají reálný biologický základ. Pokud v půdě přetrvává mycelium, vhodný strom i další podmínky, může být lokalita produktivní opakovaně. U některých druhů je doloženo, že na stejné lokalitě vydrží růst několik let.
Ani osvědčené místo však není každoroční zárukou úrody. To, že pod zemí existuje podhoubí a vhodný partner, ještě neznamená, že houba každý rok vytvoří viditelné plodnice. Do hry vstupuje průběh počasí, množství dostupné vody, teplota a další proměnlivé podmínky.
Proto může být místo, které loni vydalo několik krásných hub, letos prázdné – a další sezonu znovu fungovat.
Praktická výhoda zkušeného houbaře tak nemusí spočívat jen v tom, že zná souřadnice několika osvědčených míst. Postupně se učí všímat si stromů, půdy, vláhy, zastínění a charakteru celého stanoviště. Místo bezcílného procházení lesa tak hledá prostředí, ve kterém má konkrétní houba vhodné podmínky.
Stanoviště však nikdy neslouží jako spolehlivý způsob určování druhu nebo jedlosti houby. Stejné či podobné prostředí může obývat více různých druhů.
Zdroje: AkniCeny.cz, myko.cz, nature.com
