Test DNES: Fanta z celého světa

Někde je plná šťávy, jinde cukru, bublin nebo chemie. Ve světě dozrává 500 odrůd pomerančů, byť jich v Evropě známe sotva dvacet. I pomerančová fanta, již koupíte v Česku, je jen jednou z mnoha existujících variant.

Pokud chcete připravit pořádnou domácí oranžádu, vymačkáte dostatek pomerančů  i s dužninou, přidáte pár lžic cukru rozpuštěného v horké vodě a čerstvou sodovku. Nic víc.

Když se podobná limonáda vyrábí v továrně ve velkém, ubude šťávy z pomerančů, zato se recept rozroste o různé stabilizátory, konzervanty, barviva či příchutě.

Asi vás nepřekvapí, že se receptury jednotlivých výrobců citelně liší. Redakci MF DNES však zajímalo, jestli se může odlišovat i jedna konkrétní limonáda, v tomto případě fanta, v různých zemích.

Je česká varianta horší? Přes 70 procent spotřebitelů by takový výsledek podle loňského průzkumu agentury STEM/MARK očekávalo. A nakolik je její složení rozdílné od té americké či německé?

Zpoza Atlantiku i z automatu v redakci

Aby bylo co testovat, nechala si MF DNES přivézt deset vzorků z různých koutů Evropy, jeden byl domácí, další z USA (ten do Česka překonal vzdálenost téměř devět tisíc kilometrů) a z Egypta. Právě o egyptské fantě se na některých diskusních fórech konzumenti zmiňují jako o mimořádně chutné.

Už když se lahve scházely v redakční chladničce, bylo zřejmé, že se vzorky liší. Fanta z Beneluxu či Itálie připomínala odstínem spíš citronádu, švýcarská byla sytě žlutá a egyptský vzorek byl až ohnivě oranžový.

Stejně různorodé byly i lahve samotné, etikety a na nich vypsané složení a nutriční hodnoty.

V „pravé“ americké fantě například nenajdete ani mililitr ovocné šťávy. Ta chybí i v nápoji z rozpáleného Egypta, kdežto italská či francouzská jí mají 12 procent.

Na Pyrenejském poloostrově sladí výrobce, společnost Coca-Cola, limonádu cukrem, glukózo-fruktózovým sirupem i umělými sladidly (podobně jako ve Francii), pro český a slovenský trh volí fruktózo-glukózový sirup a pro německý výhradně cukr.

Proč se složení tolik liší? „V některých zemích jižní Evropy je minimální obsah šťávy z citrusů v nealkoholických nápojích upraven legislativou, která podporuje pěstitele citrusů, ve většině ostatních zemí Evropy je podíl ovocné složky nižší. V každé zemi se rozhodujeme i na základě chuťových preferencí spotřebitelů, protože někde dávají lidé podle průzkumů přednost méně ‚džusové‘, a tedy i méně sladké chuti,“ vysvětluje přístup výrobce Kateřina Švecová.

Nakolik jsou tedy vyhraněné preference českých spotřebitelů, zjišťovala redakční degustace. Porotci dostali očíslované kelímky a v nich nápoje v celé škále žlutých a oranžových odstínů.

„Vybledlá, podezřele světlá, spíš citronáda,“ glosovali porotci fantu z Itálie, kde se nepoužívá na dobarvování nápoje karoten.

„Umělá, odpuzující, příliš barevná,“ strhala porota při hodnocení sytě oranžovou limonádu z Ameriky a Afriky, kde Coca–Cola používá k barvení potravinářskou žluť SY.

Poslední jsou příliš sladké...

Nejexotičtější vzorky nakonec skončily v testu na posledních místech. Jako přišla porotcům nepřirozená barva, nezaujala je ani specifická chuť bez kapky ovocné složky.

A hlavně jim limonády přišly příliš sladké, což platí zvlášť pro egyptský nápoj, který obsahuje ve 100 ml nejvíc cukrů (14 g) a má i největší energetickou hodnotu (234 kJ).

„To je dáno zřejmě tím, že arabské národy mívají sníženou citlivost ke sladké chuti,“ komentovala propastný rozdíl lékařka Václava Kunová ze Společnosti pro výživu.

Egyptskou vášeň pro supersladké potvrdil i arabista Bronislav Ostřanský z Orientálního ústavu Akademie věd ČR, který v severní Africe několik let žil: „V porovnání s Evropou se tu sladí nesrovnatelně víc, arabské zákusky, baklava, kanáfa – to vše musí plavat v oleji a být na náš vkus strašně přeslazené.“

O něco méně, ale přesto pořád zbytečně sladké byly pro středoevropské chuťové buňky i vzorky z Itálie a Belgie, které ve srovnání s českým nápojem obsahují o gram cukru na 100 ml více.

... i málo kyselé a hodně sycené

Jenže jen cukr a šťáva chuť dobré limonády nedělají. Jak ukázal test, rozhodují i nepatrné detaily. Například oranžáda z Portugalska obsahuje sice méně cukru a více pomeranče, jenže pořád není dost nakyslá, jak jsou naši konzumenti zvyklí.

Fanta ze Švýcarska se poměrně podobá složení limonády pro český a slovenský trh, ale je pravděpodobně více sycena. „Kvůli štiplavosti a bublinatosti se ztrácejí další chutě,“ shrnul v komentáři svůj dojem jeden z porotců.

Cukr je prostě cukr

Česká (a slovenská) fanta nakonec obsadily třetí místo. Jen o pár setin zvítězily vzorky z Polska a Německa. Oproti české variantě jsou obě slazeny cukrem, což je na chuti podle všeho znát.

Přitom co do kvality surovina jejich nutričních hodnot jsou jinak středoevropské limonády prakticky srovnatelné. Jen německá obsahuje o 1,5 gramu méně cukru, a má tak nižší energetickou hodnotu. Zase o tolik zdravější však není.

„Půllitrová lahev podobné limonády obsahuje kolem tisíce kilojoulů a přes 50 gramů cukrů. Pokud si ji dáte jako doping po dlouhém cyklistickém výletě či delším běhu, je to v pořádku. Určitě by ale neměla tvořit běžnou součást pitného režimu,“ podotýká lektor společnosti STOB Martin Pávek, k čemuž Václava Kunová dodává: „Tak vysoká zátěž cukrem představuje vyšší riziko obezity nebo cukrovky II. typu.“