Test Dnes: Ochucené vody

V jedné lahvi vypijeme až 18 kostek cukru. Regály v supermarketech se prohýbají pod řadami ochucených vod v PET lahvích. Lidé je kupují ve velkém – lahev denně vypijí jako nic. V tu chvíli ovšem často překročí doporučenou denní dávku cukru, toho je totiž ve většině nápojů pořádná hromada.

Na konci 19. století spotřeboval každý Evropan v průměru jedno až dvě kila cukru ročně. Dnes je to až dvacetkrát tolik. Není se čemu divit, cukr do sebe totiž dostáváme nejen v čokoládě, koláčích či zmrzlině, ale i v potravinách, které na první pohled působí docela „nevinně“. Třeba v 1,5litrové lahvi ochucené vody, kterou řada lidí denně kupuje, aby nezapomínali na pitný režim, může být až 18 kostek cukru!
Ukázal to čerstvý test, který pro MF DNES připravila iniciativa Vím, co jím a piju. Porovnala v něm dvanáct druhů ochucených (citronových) vod běžně dostupných na českém trhu.
Sladká byla většina z nich – 10 z 12 testovaných výrobků. Z toho sedm jich bylo oslazeno cukrem (nebo v kombinaci s glukózo-fruktózovým sirupem), dva výrobky nekalorickými sladidly (aspartam a acesulfam K) a jedna voda kombinací cukru a sladidla (steviol-glykosidů). Zcela bez cukru a sladidel byly pouze dva nápoje.

Denní dávka cukru

Když vypijete půl litru Coca-Coly nebo fanty, spolykáte s limonádou asi 50 gramů cukru, tedy zhruba 12 až 13 kostek.
V ochucených vodách je cukru asi polovina – jenže zatímco s limonádami se to většina lidí naučila nepřehánět, litr a půl sladké vody vypijeme denně jako nic – možná i proto, že nápoje nejsou obarvené, a tak máme falešný pocit, že pijeme neškodnou vodu. Až na to, že je v ní rozpuštěných nejčastěji okolo 60 až 70 g cukru.
Denně bychom přitom neměli přijmout víc než 50 g přidaného cukru (ideálně ještě méně). Stačí tak jedna velká lahev a vyplýtváme dávku cukru na celý den.

Sladidla nejsou záchranou

Tři z testovaných nápojů snížily energetickou nálož díky sladidlům. Voda RIO H20 je kombinuje s cukrem, obsahuje tak zhruba poloviční množství energie v porovnání s ostatními výrobky.
Poděbradka ProLinie a Tesco Value byly slazené pouze nekalorickými sladidly. Tyto vody sice žádný cukr ani energii neobsahují, ale ani s nimi by se to nemělo přehánět.
Sladidla jsou důkladně testována a jsou v běžných množstvích bezpečná – nicméně je nevhodné si zvykat na intenzivní sladkou chuť. Nápoje mají podle odborníků na výživu sloužit hlavně k doplnění tekutin, nikoli energie, a proto bychom se měli naučit pít neslazené nekalorické nápoje. V našem testu to byly pouhé dva výrobky: Toma Natura Neslazená a Perrier – tu však kvůli její velmi vysoké ceně (60 Kč za litr) málokdo zařadí do běžného pitného režimu.

Sladká cesta k diabetu 2. typu

Co je vlastně na sladkých nápojích tak špatného? Když si dáme občas skleničku na chuť, tak nic.
Pokud ovšem každý den „ztrestáte“ celou lahev, mohou vám hrozit vážné problémy – časem si můžete vypěstovat pořádnou nadváhu a pak i cukrovku 2. typu, kardiovaskulární nemoci a další závažné zdravotní problémy. Výjimkou mohou být situace, kdy máte fyzicky velmi náročnou práci nebo jste po delším sportovním výkonu a potřebujete energii rychle doplnit. V těchto případech sladká voda tolik nevadí.

Pozor také na sodík

Velké množství cukru není v případě ochucených vod jediný problém. U minerálek je potřeba sledovat také obsah sodíku. Toho přijímáme víc než dost v ostatních potravinách, a proto není vhodné ho polykat ještě v nápojích.
Z hlediska obsahu sodíku jsou v našem testu problematické pouze tři výrobky, a to Poděbradka, Poděbradka ProLinie a Hanácká kyselka. Při vypití 1,5 litru Poděbradky přijmeme 1,8 g soli, což už je poměrně dost (denní příjem by měl být maximálně 5 g). V případě Hanácké kyselky je to přesně polovina. „U minerálních vod je důležité hledět i na celkový obsah minerálních látek, jako základ pitného režimu rozhodně nejsou vhodné středně a silně mineralizované vody. Ty slouží pro léčebné využití a jejich denní příjem je omezen maximálně na půl litru denně,“ připomíná dietoložka a odborná garantka iniciativy Vím, co jím a piju Karolína Hlavatá.

Přídatné látky a konzervanty

Při pročítání etiket na lahvích narazíte často také na různé přídatné látky. I ty stojí za pozornost. Sice jsou všechny pečlivě testované, a jejich použití je tedy bezpečné, ale na druhou stranu je jejich příjem v nápojích většinou zbytečný, a pokud máme možnost vybrat si výrobek bez aditiv nebo s jejich minimálním obsahem, je to určitě lepší volba. U nápojů je navíc problém to, že jich jsme schopni vypít poměrně velké množství.
Dva výrobky, Hanácká kyselka a Poděbradka, obsahovaly konzervanty (konkrétně benzoan sodný), v ostatních vodách žádné konzervanty nebyly, i když jejich složení bylo velmi podobné, zjevně to tak jde i bez nich. Z dalších přídatných látek se vyskytovaly jen aromata, kyseliny (nejčastěji kyselina citronová), regulátory kyselosti či antioxidanty. Při nákupu je vhodné vybírat ochucené vody bez sladidel a konzervantů, ostatní přídatné látky není třeba příliš řešit.

Staří Čechové holdovali vodě, ale také sirupům, pivu a medovině

Tehdy na území české kotliny ještě žil keltský kmen Bójů – a už se o místním obyvatelstvu šířily po Evropě zvěsti, že holduje pivu vařenému z ječmene a sílu čerpá z medoviny.
I když u nás později Kelty vystřídaly germánské národy Markomanů a Kvádů a nakonec i Slovani, keltská žízeň, talent vařit pivo a vyrábět medovinu tu naštěstí zůstaly. Tyto nápoje nás tak provázejí více než dva a půl tisíce let.
Leč pozor, nejdůležitějším nápojem stejně vždycky byla voda – „živá“, „mrtvá“ i minerální. Jak píše Magdalena Beranová v knize Jídlo a pití v pravěku a ve středověku, za živou vodu se považovala ta, v níž žily ryby a žáby, mrtvá byla ze studní, ve kterých se kromě vody vyskytovaly i odpadky, zdechliny a občas také lidské ostatky. Aby se lidé po přípitku z takové vody neotrávili, pomáhali si prý česnekem...
Není divu, že taková lahoda leckdy potřebovala trochu dochutit. Není to tedy žádný novověký vynález, už před staletími si naši předci sladili vodu medem, mízou břízy či javoru a také lesními plody.
Ještě o několik kulinárních pater výš dokázaly povýšit obyčejnou vodu sirupy čili zofty, které šikovní Čechové dokázali vyrábět snad ze všech druhů ovoce, z některých voňavých květů, nebo dokonce ze šťovíku. Oblíbený byl višňový sirup z vařených višní, jablečný z pokrájených, oloupaných a prolisovaných jablek, do něhož se podle Beranové přidávala i oslazená voda z jader a pecek, připravovaly se sirupy z divokých malin a jahod, moruší nebo kyselý z plodů dřišťálu.
„Pily se mošty a ovocná vína – někdy těžko rozlišíme, o čem se vlastně v pramenech mluví,“ podotýká historička.
Ostatně, víte co je to legendární malvazí? Tak se mimo jiné říkalo těžkému dezertnímu vínu či moštu, na jehož výrobu se používaly nastrouhané sladké hrušky. Z nich se vytlačila šťáva, varem se zredukoval a pak se nechala klidně celý rok uležet v dubovém soudku. Dali byste si?